Den dvacátýsedmý - 72

13. dubna 2017 v 21:04 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
Ta bába s kočkou jsou neuvěřitelný. Jožina už se vůbec neostýchá a dělá na starušku slušný nálety. Bába jí to jako správný štěne oplácí. Pak tady po sobě vybíhají až mi z toho skáče břicho.
Babča už břicho delší dobu registruje, ale teď ho začala i pusinkovat. Kočka si na něj chce taky stále lehat. Mylím že budu holkám muset vysvětlit kdo je tady máma. Na druhou stranu, dvě pomocnice se hodí.
Bába je hodně práskací zvíře. Když třeba kočka provádí neplechu, tak za náma se štěkotem přijde a my hned víme která bije. Bude to moje živá chůvička.
Dneska jsem si řekla že jsou tři věci, které bych provedla a jsem zvědavá jak budu akční. Minulý týden byl jak týden u šípkové růženky. Né že bych ho celý prospala, ale byla jsem šíleně unavená. Doma jsem neudělala skoro nic a buď se válela celé dopoledne, nebo si musela jít lehnout večer.
Mám pocit, že Teodor je už zhruba týden přetočený. Příští týden půjdeme na měření, tak jsem zvědavá. Ale nožky cítím pod pravým žebrem a ruce vlevo dole. Už mi břicho začíná pod prsy a krásně vyčnívá ven.
Dneska je tak nádherně! Od půl jedný do půl čvrtý jsme s bábou byly venku a užívaly sluníčka. Nechala jsem větrat všechna okna a pouštěla domů sluníčko.
Dokonce jsem bábu i ostříhala jak jsem měla původně v plánu. Večer když jsem pekla sušenky k snídani už mě dosti otékaly nohy a chytaly mě do nich křeče.
Musela jsem si dvakrát lehnout a nožky nahoru než jsem to dodělala.

---
 

Den dvacátýšestý - 75

13. dubna 2017 v 20:59 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
Pořád si říkám, jaký to bude až nastane den 50tý. Že už budu v půlce posledních sto dní a ono to je za chveličku. Člověk by pořád někam ten čas hnal a pak se najednou začne překlenovat do fáze kdy by ho chtěl zastavit.
Luboš má pořádnou kocovinu. Taky usínal když jsem ho přivezla v křesle. Chudák by dneska jen spal a my se místo toho vrhli na mytí a třídění kuchyně. Jenže ono to je težký. Oba se shodnem na tom, že se procházíme barákem a neustále vizualizujem změny které zde chcem provést.
Na většině věcí se shodnem a už to tu začínáme přijímat jako své království. Už nejsme na návštěvě. Jsme doma a chcem pro to udělat co nejvíc. Vybíráme podlahy, oslovujem umělce a za pár chvil to tu uplně překouzlíme.
Tedíkova přítomnost už je taky v prostoru znát a nemůžu se dočkat příštích pár let. Uteče to jako voda, to je mi jasný, ale my dva se dokážem bavit uplně kdekoliv a tak pochybuji že bychom odchodem prcka do školky zabředli k nudě a prudě.
Budem se bavit dál. Až to dalekého stáří a mnohem dál. A jednou to tu celý potomstvu necháme a utečem se chovat jako blázni někam k moři. Na to už se taky těším.
Jožinka se už zase mrouská, příští cyklus jí už musíme pomoci operací. Chuděra by určitě chtěla koťata, ale podmínky adopce jsou striktní.
Počasí furt stejný. Už mě trochu nudí svou monotóností. Sníh slezl, ale stále je zima. Včera jsem koupila na stůl květiny, tak snad to vzívání Jara napomůže.

---

Den dvacátýpátý - 76

13. dubna 2017 v 20:56 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
To je zase krásně kulatý. Dneska jsem 3O. týden. Už tam mám tu trojku jak jsem chtěla.. a čeká mě posledních 10 týdnů s Tedíkem uvnitř mě. A co teprve těch několik desítek let s Tedíkem venku? To bude sranda..
Ráno jsme vstávali s jeli s našima za Milanem. Má dneska narozeniny a můžeme ho poprvé vidět od té doby, co nastoupil do toho Zavidova. Byla jsem na sektání dost zvědavá. I když člověk ví, že by nedokázal dát tu péči kterou si zaslouží, stejně ho hlodá myšlenka zda udělal dobře.
I když je to nepochopitelné. Když se na něj ptají lidi, co se ale za posledních 5 let neobtěžovali ho třeba navštívit, jak se má a kde vlastně teď je? Vždycky to zní jako ,,ty si ho fakt dala někam do ústavu?" .
Nepřála bych jim zažít tu situaci a rozhodování, ale i když víte že by dotyčný byl asi raději s váma ale v horších podmínkách né vždycky to jde. I když s váma. Možná chtěl být jen v tom přostředí jaké znal, než vyloženě s náma. Ale v jakých podmínkách?
Po babiččině smrti jsem hrdě prohlašovala že jsme rodina, že se postaráme. Že zařídíme sociální péči, koupání a uvařit mu a být společností snad dokážem? Ale bohužel nedokázali bychom. Tohle nestačí. Péče odbytá, starat se o dospělé dítě sama nedokážu, protože jinak bych se už dřív postarala o sebe.
Nenapadlo by mě, že to bude zahrnovat i splachování wc a že každé zavedení nového zvyku, jídla, nebo oblečení bude končit hádkou. Jsem tak štastná za nás všechny, že to dopadlo jak to dopadlo. Milan se posledních několik let ani neusmál a už když jsme dorazili, vítal nás s úsměvem.
Sice na dotaz jak se mu tam líbí odpověděl ,,nic moc" a tím mě dost vykolejil. Ale jakobych uplně zapoměla, že když jsme spolu začali žít nemluvil vůbec a představa toho, že někde s někým spolupracuje a pracuje na sobě byla absolutně nereálná. Byla to první návštěva.
A pobyt mu jednoznačně prospívá. Jsem ráda, že tuhle etapu svého života dokumentuju fotkou. Už jen to co mám nyní nafoceno vypovídá o neuvěřitelné proměně. První fotka vznikla v době, kdy to byl fakt boj.
Milan mou péči bojkotoval dokonce tak, že naschvál zašpinil celé okolí WC exkrementy. Nebo že pil denně ani né půl litr vody. Přišlo mi že chtěl umřít a já mu to svou přítomností dost ztěžovala. A popravdě tím, že jsme mu našli k žití místo, kam bych šla bydlet klidně já, tak jsme mu tu možnost uplně zavařili.
Vrací se mu chuť k životu a já ještě před rokem či dvouma ani nedoufala a myslela si, že ho snad spasí jedině ta smrt. A je vidět že je to bojovník. Obrovský bojovník, moc to cením. Uvnitř tu pomoc chtěl, ale ten temný prevít co ho táhl dolů se bránil. Ještě z něho to temno trochu cítím, když jsem ho dneska viděla, ale to už jsou takový zbytečky že škoda mluvit.
Jako když po nemoci ještě trochu smrkáte. Dostal od nás stolní hry a pexesa a hrneček se jménem. Stolní hry vedly, ostatní sotva prohlédl a celé dvě hodiny co jsme hráli se smál. Byl to příjemně strávený čas.
Cestou domů jsme se stavili na výborném obědě a v Berouně vyhodili Luboška aby jel bláznit za klukama. Vyzvedli jsme u Švěstků vaničku a pár hadříků pro Tédu a já se s tím celý večer mazlila.
Už včera jsem se totiž dala do třídění hadříků. Měla jsem ve skříni od tchýně i růžové kousky a některé kousky už mi nepřišli hezké. Nechci aby Teddy byl obnošené miminko. Myslím že nikdo, krom toho kdo jiné nemá, si nezaslouží nosit ošumtělé šaty.
Zjistila jsem že toho máme tolik a že je vše tak krásné. Do prvního roka života máme haříků dost. Stejně je mi jasný, kolik toho koupíme až bude na světě, protože bude nejhezčí pod sluncem. Už teď nás uplně oblbnul a ještě až ho uvidíme.
Ale zatím jsem s výbavičkou spokojená. Ještě chybí kočár a pár drobností, ale to se pořídí z peněz z bytu a ty by měly do 14 dnů už být. (Jak já byla naivní - zpětná poznámka)
Jaro se snaží, hodně se snaží. Ale stále to nestačí.

 


Den dvacátýčtvrtý - 77

13. dubna 2017 v 20:49 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
To věčný čekání.. Sice kdykoliv předtím něco jen píchlo, hned jsem Teodora přemlouvala aby tam ještě zůstal, že do jara má čas. Ale už je to dlouhý. Jak zima, tak těšení.
Už bych chtěla jaro a miminko. Stejně je to ale k nevíře že jsme až tady. Já jsem tomu furt nemohla nějak uvěřit. Doufala že to vše dobře dopadne a budem mít dítě. Ale celý těhotenství je takový.. Takový plný pochyb a strachu.
Já to tolik neprožívala, ale co jsem viděla v diskuzích, nebo slyšela od jiných maminek je to fakt záhul. Spousty jich je ještě strašeno lékařem. Že by se mohlo stát tohle a tamto. To my měli v tohmle směru naprostý klídeček.
Na kontroly jsem se vždycky strašně těšila, protože jsme byli pochváleni, jak krásně a ukázkově rosteme. Poslední dvě kontroly jsem sice dostala trochu za tu váhu. ALe holt já nemůžu mít všechno jako ostatní :D !
Někdo holt nabere 2Okg někdo pár. Já mám aktuálně nahoře půl kila z kontroly před dvěma dni. Ale s tím, že 6 kilo jsem zhubla první měsíc a další dva se na té váze držela. Zvracet jsem přestala až ve čvrtým a teprve pak se začala kulatit.
Od tý doby to není takový fofr, ale přibírám. Upřímně jsem ráda. Tedík je veliký jak má a mě alespoň nebolí tak přehnaně záda. Nemotorná jsem i tak. Takže při představě že mám nahoře 10 - 15 kilo ještě k tomu pupku je děsivá. Nevím kdo by mi oblékal ponožky a jak bych se zvedala.
Zlatý moje přibírání. Vlastně je to těhotenství celý takový fajn. Na to jaký existenční situace nás od začátku do konce potkaly jsem velký kliďas. Nic mě nijak extrémně nebolí. Mimčo se ozývá, takže vím že je v pořádku.
Je to krásný. Hlavně ten Luboš. To je jak za odměnu a já si říkám čím jsem si to zasloužila. To je tak perfektní chlap. Na to že se bál toho být táta tak je dokonalý. Získává informace, je pozorný. Nenechá mě nic udělat ani nosit. Všechno zařídí. Když si vybavím dědu Vopinku je jasný odkud to má okoukané.
A pevně doufám že si toho budu vážit celý život. Takových chlapů je málo.
Celý obývák je zaplaven dětským oblečením.
To počasí nějak neví. Pohybuje se okolo nuly, ale už to vypadá že by zima mohla ustoupit.


Den dvacátýtřetí - 74

13. dubna 2017 v 20:41 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
Teddy kope už tak pravidelně. Dokonce konečně vím kde má hlavičku a kde má nohy. Dneska jsem dostala pěkně bolavej kopanec pod žebra. Až jsem nevěřila že by to byl kopanec. Máma mi přinesla dvě plný krabice antistresový masky na obličej od aradu z mrtvýho moře.
To mám tak na dva roky. Začala jsem si denní spaní vybírat ráno a docela dobrý. Vezla jsem Hanyho na vlak a hned po příjezdu znova zalehla a spala až do desíti. Stačilo mi to, že jsem konečně tento týden něco udělala a alespoň vyčistila troubu.
Měli jsme v ní přiškvařený ten plast a stále to i po vyčištění smrdělo. Dneska jsem se do toho dala fakt s grácií a plast je fuč. Večer jsme shlédli vejšku a pak alou na kutě.
Hany teda každý den ještě ,,programuje" a trénuje si co zrovna probírali na kurzu a pak se odeberem do hajan. Jo a bába mi dneska šlápla na břicho. Tédovi na hlavu. Snad má dost vody! :D
Venku je stále mrazivo a zase přituhuje. Měly jsme s tátou vyklízet cimru a je na to strašná zima.


---

Den dvacátýdruhý - 79

13. dubna 2017 v 20:38 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
Dneska sme zase pořídili. Byli jsme na návštěvě u Káti & Maxíka a na kukandu na nějaký hadříky po něm. Mám toho mraky, ale těm dětským věcem nejde odolat.
Nakonec super, máme plnou tašku a ještě vanu s lehátkem. Záměrně píšu vanu. Je přes půl metru dlouhá. Hodna Vopinky. V té se bude Téda cákat ještě ve dvou letech na zahradě.
Nakonec ještě budu brát sterilizátor a hezky se nám seznam začíná plnit. Tento týden jsem k tomu docela sedla a zjistila jaký všechny věci potřebuju k porodu co nám zbývá pro Tedíka.
Nejprve jsem byla zoufalá, jak moc toho chybí. Ale po dnešní návštěvě a zhlédnutí co vše ještě pořídím k ikee jsem mnohem klidnější. Navíc až příjde šetrný prací prášek a já znovu přeberu vše co máme, bude jasný že to všechno neunosíme.
Už toho teda vážně moc nezbývá. V březnu pořídíme kočárek a postýlku s přebalovákem a možná už pomalu nějakou kosmetiku a pár plen.
Dneska Teodor prvně ,,ťukal" na moji roku.
Mráz neustupuje a já bych tak chtěla psát o jaru. Dokonce jsem dneska nevím proč neměla čepici.

---

Den dvacátýprvní - 80

13. dubna 2017 v 20:33 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
Dobrý den pane doktore! Tak dneska Tedíkovi návštěva doktora vůbec nevadila. Spal jak v zimním spánku. Nějaký UTZ ho vůbec nezajímal. Po včerejší a trochu i dnešní bolesti břicha, jsem byla za kontrolu nesmírně vděčná.
Vše je zase jak z učebnice. Akorát mám pro jistotu magnésko. Aby bříško netvrdlo. I když jak jsem psala, to tvrdne když sním nějakou blbost.
Měření proběhne příště, teď mi jen potvrzoval chlapečka.
Už jsem se docela naučila přes den odpočívat a včera mi to teda chybělo. Dneska potřebuju doplnit energii a tak polehávám s nooťasem. Koukám se na UM!
Venku už zase mrzne.

---

Den dvacátý - 81

13. dubna 2017 v 20:22 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
Jožina dneska strašně zlobí. Probudí mě škrabot a když jí najdu pohledem visí ze záclony hlavou dolů. Celej den pak lítá a skáče po všem po čem to jde. Nabíhá na bábu a ta za ní běhá a štěká.
Pohrozila jsem jí Rozárkou - což je Péti a Jíry borderka. Nakonec sebou Róza přivedla i svý lidi. Bylo to fajn. Moc ráda jsem je zase viděla než nám fnknou do kanady.
Navštívili nás i Lukáš s Denisou, takže docela veselý večer. Od rána mě ale bolelo břicho. Péťa chtěla tetovat a nakonec ani neví co, tak jsem ráda že jsme to odsunuly, páč jsem byla uplně hotová.
V noci jsem se vzbudila s bolestí břicha. Jelikož se vracela, dostala jsem docela strach že se chystáme rodit. Navíc mi zase kleslo břicho (ale to protože Tedík korzuje mezi příšnou a svislou polohou).
No byla jsem z toho docela hotová. Nejít ráno k lékaři možná stihnu i hysterčit. Ale naštěstí jsem to zaspala. Dneska máme za sebou už dvacet dní a před sebou osumdesát, tak doufám že jich dáme ,,2v1" co nejvíce.
Jen ať se malý peče. Kord když mě bolí břicho z brambůrek a nikoliv on.
Venku se to zase začíná blížit spíš zimě než jaru.

---

Den devatenáctý - 82

13. dubna 2017 v 20:09 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
Tak máme za sebou první týden posledního trimestru. Jestli vypovídá o tom jaké to finále bude, tak se máme na co těšit.
Nehodnotila bych to nijak tragicky, ale už to není takové lehárko. Tělo se připravuje k porodu. Břicho bolí, záda bolí, spaní bolí.
Ale je to všechno takový jen lehce nepříjemný. Nic co by se nedalo vydržet nebo vyloženě obtěžovalo.
Jestli jsem doteď dokázala těhotenské symptomy hodit za hlavu, tak nyní už to tak snadné nebude. Vypadá to, že se asi naučím přes den si schrupnout. (nenaučila - zpětná poznámka)
Dneska jsem na chvilku zalehla a bylo to teda nádherný. Venku byl opět cítit náznak jara a tak jsem otevřela dokořán okno a přizvala do postele celou naší smečku.
Poslouchali jsme ptáky, Luboš si četl, kočka seděla v okně a bába spala mezi náma. Uplně jsem v tu chvíli cítila jaké šťastné momenty na nás na jaře čekají až takhle budeme ležet a odpočívat s mimčem.
Svítilo sluníčko a vypadalo to kouzelně až do samotného západu. Když byla tma, usnula jsem i já. Zhruba v sedm jsem se vzbudila a dali jsme si s Hanym film Jackie Brown.
On spal po filmu jak zabitý, já posilněná spánkem funěla a ještě se nějakou dobu převalovala. To spaní asi bude těžší a těžší. Ale bez čeho bych to nedala, je kojící polštář. Pořídila jsem nám ho už někdy v prosinci a nemůžu bez něj být.
Takže mě nebolí ani tak záda, nebo břicho ale vzbudím se vždy když mám přeleženou ruku a otočím se na druhou stranu.
Čůrat už teda nechodím jen dvakrát, třikrát ale dneska jsem byla minimálně čtyřikrát. Ale aspoň mám trénink k nočnímu vstávání.
Ale měla jsem dneska pocit, jakoby jsem Teddyho otočila. Vím že už sahá dál jak nad pupík a celý den jsem měla pocit jakoby děloha byla mnohem níž. Až jsem byla vyděšená jestli mi neklesá břicho.
Tak jsem si lehla na bok a pokusila se ,,narovnat" a břicho vystrčit. Pořádně se nadechnout a překonat pnutí. A ejhle. Najednou jsem dítě cítila až těsně pod žebry.
Když jsem pak googlila, zjistila jsem že už v 29 týdnu je možné otočení hlavičkou dolů které už zůstane. Teodor už nemá tolik místa, je to cítit v pohybech. Není jich míň, ale už to nejsou takové otřesy.
Před tím jakoby se nožičkama odrazil od stěny břicha a narazil do dělohy ale to už teď necítím. Jsem zvědavá kdy ucítím první ručičku, nebo nožičku. (cca 36 týden - zpětná poznámka)
Obleva! Konečně trochu ,,teplo".



Den osmnáctý - 83

13. dubna 2017 v 19:59 | Rozkvetlá louka |  100 dní do předpokládaného termínu porodu
Vstávačka ve 4:50 *yčooo! Nakonec lepší než jsem čekala. Já nikdy na to vstávání nebyla, ale jak mám teď trénink že jsem v takovým tom polospánku často přes noc když mě budí močák, tak to šlo.
Prostě jsem jen místo na záchod odlezla pro oblečení a šla dolů na snídani. Já jak to píšu, tak si vlastně uvědomuju jak strašně moc mám zlatýho chlapa. On prostě vstane raději ve čtyři ráno aby všechno obstaral a mě vzbudí vždy až v nejzašší čas.
Vždycky, nejen v těhotenství.
Před šestou jsme už vykládaly veteš z auta na burze ve Zloníně. Jelikož hned ráno si všechny stánky a plachty oběhli prodejci a sběratelé tak jsme naivně doufali že prodáme všechno. Byl to tedy i nás cíl.
Jenže my jsme jen byli hned v začátku ochuzeni o ,,poklady" a skoro vše nám zbylo do odpoledne.
Ale vezli jsme strašně neceného zboží. Dalo by se říct že vzhledem k počasí na burze nakupovali převážně burzovníci a návštěvnost byla nejslabší co za poslední tři roky pamatuju.
Takže těžko čekat, že někdo hrabající se věčně ve starožitnostech koupí čajový servis který ač zachovalý obsahovaly sekretáře většiny nechudých rodin.
Burzu berem jako výdělečnou. Sice jsme vstávali extrémně brzy, v zimě seděli celé dopoledne a vydělali necelých 8 stovek. Ale taky jsme poslali dál věci s láskou opečovávané a které bych neměla to srdce vyhodit ale ani vlastnit. Navštívili jsme burzu na kterou bychom stejně jeli. Vyzvedli na ní mou mámu - babču Simču.
A ještě pořídili. Sice si co rok odvážím do sbírky foťáky a letos ne, ale zato mám krásnou funkční kameru. Takže vesmír byl spokojen.
Celou dobu jsme si ale říkali jak nás to prodávání baví a jak bychom si to užívali obrážet akce obytňákem. Na prodej toho máme ještě spousty co by jinak skončilo na smetišti a já tak strašně chci posílat věci dál.
Zrovna dneska jsme vedli debatu na téma jak moc vlastně planetu zamořujem a že pokud by člověk celou planetu vyčistil, jakože věřím že to udělá, tak že by určitě už bezhlavě nevyhazoval ale třídil a recykloval.
No nicméně zmohlo nás to značně. Bez ohledu na to, kdo toho našeho prcka nosí jsme oba uplně vyřízení. Jsme tedy hodně spáleni od mrazu a ještě unaveni.
Strašně dobře jsme se nabalili a vybavili, že nám zmrzl hlavně obličej a ruce. Jediné dvě nechráněné části. Jinak jsme teda byli skutečně jak eskymáci a ještě s čajem v termosce.
Čekal nás ještě oběd v Klánovicích a ,,rychlí" nákup v lidlu a domů jsme se dostali až po čtvrté. Dědeček Pavel nám přilepil laminátovou lištu do koupelny, takže jsem si užila pořádnou sprchu beze strachu z potopy.
Sice stejně malá nastala, ale nic co by zítra nespravila trocha silikonu.
Abych ještě toho mýho muže pořádně vychválila, tak před chvílí za mnou přiběhl k notebooku kde se válím v dupačkách a zabalil mě do vyhřáté peřiny.
Vaří totiž rýži jako to dělávala jeho babička a to právě postelovou.
Já ho miluju, to je až k zbláznění. Tedíku, kdybych ti to z nějakého důvodu neříkala, tak jsi výplodem čisté lásky a já si toho nesmírně vážím že jsme tě hodni.
Na to, že jsem myšlenku nevyřkla jsem dostala kopanec v podobě odpovědi. Tak jo, už to ví.
Do 5ti do rána pršelo, takže jsem měla opravdu strach abychom se někam dostali vzhledem k neustávajícím mrazům, ale nakonec nás navštívila obleva.

---

Kam dál